Petra Dvořáková

Když jsem byla malá, začínaly pro mě letní prázdniny teprve ve chvíli, kdy jsme přijeli do Gerníku. Cesta byla dlouhá, ale jakmile se objevily první známé domy, věděla jsem, že nás čekají týdny úplně jiného života než doma v Česku.

Bydleli jsme u prarodičů. Ráno se vstávalo mnohem dříve, než jsem byla zvyklá. Z kuchyně už voněla káva a babička měla často za sebou kus práce ještě předtím, než jsme se my děti vůbec probudily.

Nejvíce času jsme trávili venku. Běhali jsme po vesnici, chodili k příbuzným, pomáhali na zahradě a večer seděli před domem. Nikdo se nedíval na hodinky. Vždycky se někde objevilo další dítě a vymysleli jsme si, co budeme dělat.

Tehdy jsem si vůbec neuvědomovala, jak výjimečné ty chvíle jsou. Gerník pro mě byl prostě místem, kde žili babička s dědou.

Až mnohem později, když už prarodiče nebyli mezi námi, jsem pochopila, že právě díky nim mám ke Gerníku vztah, který se těžko vysvětluje.

Dnes sem přijíždím se svými vlastními dětmi. Ukazuji jim dům, kde žili jejich praprarodiče, cestu, po které jsme chodili, i místa, která se od mého dětství téměř nezměnila.

Nevím, jestli budou jednou cítit ke Gerníku totéž co já. Ale přeji si, aby věděly, odkud část jejich rodiny pochází.
Protože některá místa člověk nenosí jen v paměti. Nosí je v sobě.