Josef Bouda

Když se dnes řekne konec osmdesátých let, mluví se většinou o komunismu, Ceaușescovi, nedostatku zboží nebo o revoluci v prosinci 1989. Jenže pro nás, kteří jsme tehdy byli mladí, se velké dějiny skládaly hlavně z úplně obyčejných věcí. Z toho, jak jsme se dostali do školy, kde jsme sehnali chleba, jestli večer šla elektřina, kdy tekla voda a zda jsme měli čím zatopit.

Narodil jsem se v roce 1972, takže v roce 1988 mi bylo šestnáct let. Studoval jsem na průmyslové střední škole v Nové Moldavě. Oproti jiným studentům z Gerníku jsem měl jednu velkou výhodu: nemusel jsem každý den dojíždět domů.

Z Gerníku do města

Dnes je těžké si představit, co tehdy znamenalo dostat se z Gerníku do Nové Moldavy. Silnice ještě nebyla asfaltovaná a přibližně pětadvacet kilometrů trvala cesta asi hodinu. Pravidelný autobus, jak ho známe dnes, prakticky neexistoval. Spojení s městem zajišťovala především doprava horníků pracujících na směny.

Ve čtyři hodiny ráno odjížděla z Gerníku dolů hornická dodávka, které jsme říkali jednoduše „duba“. V ní jeli horníci na ranní směnu a spolu s nimi také studenti. Horníci pracovali na tři směny, a tomu odpovídala i doprava. Auta odjížděla podle začátku směn a podle jejich konce se zase vracela.

Nebyla to doprava určená pro pohodlí cestujících. Byla to doprava do práce. Pro nás však představovala prakticky jedinou možnost, jak se pravidelně dostat do města.

Já jsem v pondělí ráno ve čtyři odjel a do Gerníku jsem se vracel až v sobotu odpoledne. Tehdy se totiž chodilo do školy i v sobotu.

Můj byt v Nové Moldavě

Měl jsem štěstí ještě v jedné věci. Moje sestra s manželem bydleli v Nové Moldavě a její manžel pracoval jako důlní inženýr. Několik měsíců poté, co jsem začal studovat střední školu, byl pracovně přeložen do Caransebeșe a jejich byt zůstal volný. A tak jsem v něm mohl přes týden bydlet.

Byl to byt ve čtvrtém patře. Teplá voda nebyla a topil jsem si v kachlových kamnech dřevem.

Táta mi čas od času přivezl z Gerníku vozem zásobu dřeva. Dřevo jsme dali do pytlů a uložili ve sklepě. Když jsem potřeboval zatopit, vzal jsem pytel na záda a vynesl ho čtyři patra nahoru.

Ani tím ale nebylo vyhráno. V Nové Moldavě často foukal silný vítr a kamna někdy špatně táhla. Člověk rozdělal oheň, ale místo příjemného tepla měl během chvíle zakouřený celý byt. Otevřel okna, větral a čekal, až kouř zmizí.

Někdy jsem si říkal, jestli není jednodušší zůstat v zimě, pořádně se přikrýt a kamna vůbec nezapalovat. Než se totiž byt vyvětral a kamna začala skutečně hřát, člověk měl za sebou skoro celý večerní program.

Ráno ve škole

Do školy jsem chodil na osmou. Školní den ale nezačínal jednoduše tím, že člověk přišel do třídy a sedl si do lavice.

Byla to doba uniforem a přesně stanovených pravidel. Žáci museli přijít řádně oblečení a upravení. Součástí školního oblečení byla pionýrská vázanka a další předepsané prvky. Každý žák měl také své identifikační číslo.

Ráno se žáci shromáždili na školním dvoře a ředitelka prováděla kontrolu jednotlivých tříd. Kontrolovalo se oblečení i celkový vzhled. Dívky musely mít upravené nebo svázané vlasy. Kdo nebyl v pořádku, mohl být poslán pryč, aby se upravil, a teprve potom se mohl vrátit.

Dnes mohou podobné věci působit skoro úsměvně. Tehdy však byly normální součástí školního života. Nikdo se příliš neptal, proč to tak musí být. Prostě to tak bylo.

Vyučování většinou končilo kolem druhé hodiny odpoledne.

Oběd a každodenní fronta na chleba

Po škole jsem někdy chodil do veřejné jídelny. Jídlo stálo přibližně patnáct lei, což pro studenta nebylo špatné. Jenže ani tam člověk neměl jistotu. Když přišel pozdě, mohlo se stát, že už jídlo nebylo.

Potom nezbývalo než něco si připravit doma.

A tím jsme se dostali k jedné z nejcharakterističtějších věcí tehdejšího života – k přídělovému systému.

V Nové Moldavě měl člověk kartičku, na které byl zaznamenán počet členů domácnosti a podle toho stanovený příděl. Na chleba připadala čtvrtka bochníku na osobu a den. Prodavačka na kartičce označila, že člověk svůj denní příděl už dostal.

Protože jsem bydlel sám, dostával jsem svou čtvrtku chleba. Každý den.

Bylo na tom něco absurdního. Celý bochník by mi možná vydržel několik dní, ale systém nefungoval tak, že by člověk dostal chleba na několik dní dopředu. Každé odpoledne jsem si musel jít pro svou čtvrtku.

A tak jsem kolem čtvrté hodiny šel stát do fronty.

Padesát nebo šedesát lidí nebylo nic neobvyklého. Fronta pokračovala kolem obchodu a čekalo se na auto s chlebem. Někdy přijelo v půl šesté, někdy v šest.

Jakmile chleba dorazil, začalo tlačení. Každý věděl, že zboží nemusí být dost pro všechny. Lidé se snažili dostat dopředu a získat svůj příděl.

Nešlo přitom o nějaké luxusní zboží. Šlo o obyčejný chleba.

Cukr, olej a maso

Chleba nebyl jediný. Přídělový systém zasahoval prakticky do celého každodenního života.

Na osobu připadalo kilo cukru na měsíc a litr oleje. Člověk tedy nešel do obchodu s otázkou: „Kolik toho potřebuji?“ Spíš se ptal: „Kolik mi dovolí koupit?“

A maso?

To byla kapitola sama pro sebe.

Když se rozneslo, že přivezli maso, před obchodem se okamžitě vytvořila fronta. Nebyla otázka, jaké maso by člověk chtěl. Důležitější bylo, zda se na něj vůbec něco dostane.

Čokoláda byla vzácností a exotické ovoce prakticky nebylo. Pomeranče se občas objevily před koncem roku. Když se někde objevilo takové zboží, zpráva se roznesla rychleji než dnešní zprávy na internetu.

Dvacet litrů benzínu a správné číslo na značce

Ani vlastnictví auta ještě neznamenalo, že člověk mohl jednoduše sednout a jet.

Benzín byl omezený. Majitel automobilu měl přiděleno přibližně dvacet litrů na měsíc.

Ale tím omezení nekončilo.

Podle posledního čísla registrační značky bylo omezeno, kdy smělo auto na silnici. Pokud značka končila sudým číslem, jezdilo se v příslušných sudých dnech, s lichým číslem v lichých dnech. Pokud člověka zastavili v den, kdy podle své značky jezdit neměl, mohl dostat pokutu.

Takže jste mohli mít auto. Mohli jste mít benzín v nádrži. Ale ještě jste potřebovali správné číslo na značce a správný den.

Dnes to zní skoro jako anekdota. Tehdy to byla součást života.

Od šesti do osmi potmě

Po návratu s chlebem následovala další každodenní jistota.

Od šesti do osmi hodin večer se pravidelně každý den vypínala elektřina pro obyvatelstvo.

Nešlo o poruchu. Člověk přesně věděl, že přijde šestá hodina a byty potemní.

Zajímavý byl pohled na město. Obytné domy byly ve tmě, zatímco průmyslové podniky, kde pokračovala výroba, svítily a pracovaly dál. Elektřinou se šetřilo především u obyvatelstva.

Dvě hodiny bylo třeba nějak přečkat.

Dnes bychom rozsvítili mobil nebo baterku. Jenže ani baterie nebyly zbožím, které by člověk vždycky jednoduše koupil. Kdo měl svíčku, zapálil svíčku. Jinak se prostě čekalo.

V osm hodin se světlo znovu rozsvítilo.

A zároveň začínal další malý večerní rituál – televize.

Dvě hodiny světa podle televize

Rumunská televize vysílala během pracovního týdne jen několik hodin večer. Program začínal zprávami, které byly z velké části věnovány Nicolae Ceaușescovi, straně, návštěvám podniků, úspěchům hospodářství a budování socialistického Rumunska.

Na televizní obrazovce všechno fungovalo. Továrny vyráběly, země prosperovala a společnost kráčela od jednoho úspěchu k druhému.

Člověk se na to díval po dni, kdy vystál frontu na čtvrtku chleba a právě dvě hodiny seděl v bytě bez elektřiny.

Ten kontrast jsme tehdy možná nevnímali tak ostře jako dnes. Byla to prostě realita, ve které jsme žili.

Někdy následoval dokument, politický pořad nebo film. Když se objevil dobrý zahraniční film, byla to malá událost.

Kolem desáté večer zazněla hymna a televizní vysílání skončilo.

A přesně podle každodenního režimu se vypínala také voda. Každý večer od deseti přestala téct a znovu se pustila přibližně v šest hodin ráno.

Nebyla to porucha. Stejně jako dvě hodiny bez elektřiny to byla pravidelná součást dne.

Vánoce, které se přesunuly na 30. prosince

Zvláštní kapitolou byly Vánoce.

Na Vánoce se normálně pracovalo. Nebyl to veřejný svátek v dnešním smyslu a režim se snažil křesťanskou tradici vytlačit z veřejného života.

Oficiální oslavy se přesouvaly ke konci roku, především k 30. prosinci.

Toto datum nebylo náhodné. Dne 30. prosince 1947 byl král Michal I. donucen abdikovat a ještě téhož dne byla vyhlášena Rumunská lidová republika. Komunistický režim proto slavil 30. prosinec jako Den republiky.

A právě kolem tohoto dne přicházel také náš „vánoční“ Děda Mráz.

Ne Ježíšek. Ne 24. prosince.

Děda Mráz přišel až 30. prosince.

Tehdy se pořádaly oslavy, rozdávaly se dětem malé dárky a všechno dostalo podobu socialistického zimního svátku. To, co přirozeně patřilo k Vánocům, se režim snažil přenést k vlastnímu významnému datu.

A někdy se právě v těchto dnech objevilo v obchodech něco, co bylo po zbytek roku vzácné – třeba pomeranče.

Na banány si z té doby skoro ani nevzpomínám. Pomeranče ano. I ty byly něčím výjimečným.

Pro dnešní dítě je pomeranč obyčejné ovoce, které leží celý rok v supermarketu. Tehdy mohl být pomeranč malým svátkem sám o sobě.

A tak jsme měli Vánoce doma, jak je rodiny dokázaly zachovat, a vedle nich oficiální svět režimu, který měl svého Dědu Mráze, svůj Den republiky a svůj vlastní kalendář oslav.

A druhý den znovu

Tak mohl vypadat úplně obyčejný den šestnáctiletého středoškoláka z Gerníku v roce 1988.

Ráno školní kontrola. Několik hodin vyučování. Oběd, pokud ještě nějaký zbyl. Potom fronta na čtvrtku chleba. Od šesti do osmi tma. V osm se rozsvítilo a začala televize. Pytel dřeva ze sklepa do čtvrtého patra. Zakouřený pokoj. V deset konec vysílání a každý večer také konec vody.

A v sobotu po škole zase cesta hornickou dodávkou po rozbité, neasfaltované silnici domů do Gerníku.

Tehdy nám mnoho z těchto věcí nepřipadalo výjimečných. Člověk si na ně zvykl, protože jiný život kolem sebe neviděl.

A právě proto má smysl je dnes zapisovat.

Historie totiž není jen to, co dělali prezidenti, strany a vlády. Historie je také čtvrtka chleba na den, kilo cukru a litr oleje na měsíc, dvacet litrů benzínu, dvě hodiny každý večer potmě, voda vypnutá každou noc a pytel dřeva, který šestnáctiletý kluk vynesl na zádech do čtvrtého patra, aby mu nebyla zima.

Tohle nebyly velké dějiny. Tohle byl obyčejný život. A právě z obyčejných životů se dějiny skládají.