Martin Kovář

Když jsem byl mladší, chtěl jsem především odejít. Ve vesnici se mi zdálo, že se nic neděje a že skutečný život je někde jinde.

Po škole jsem odešel za prací a postupně si vybudoval život mimo Gerník. Na začátku jsem se vracel často. Později méně.

Člověk má práci, povinnosti, vlastní rodinu a najednou zjistí, že uběhl rok nebo dva.

Zvláštní je, že právě s přibývající vzdáleností jsem začal Gerník vnímat jinak.

Začaly mi chybět věci, kterých jsem si jako dítě skoro nevšímal. Ticho večer. Zvuk zvonů. To, že člověk cestou přes vesnici několikrát zastaví, protože potká někoho známého. Nebo úplně obyčejný pocit, že přesně víte, co je za další zatáčkou.

Když dnes přijedu, mnoho věcí je jiných. Některé domy jsou opravené, jiné prázdné. Lidé, které jsem znal jako dítě, zestárli nebo už nejsou mezi námi. Změnili jsme se ale i my, kteří jsme odešli.

Přesto je zvláštní, jak rychle se po návratu člověk znovu cítí jako doma.

Jednou jsem přijel po několika letech a zastavil se před domem, kde jsem vyrůstal. Chvíli jsem tam jen stál. Nic zvláštního se nestalo, ale najednou jsem si vybavil hlasy rodičů, sousedy, kamarády i obyčejné letní večery.

Tehdy jsem pochopil, že domov není jen místo, kde člověk právě bydlí.

Člověk může odejít z Gerníku. Ale část Gerníku si vždycky odnese s sebou.